BEZ HRANIC
Všiml sis, jak na vás před pódiem vášnivě tancovala ta parta romských kluků?
Od první písničky nám dodávali energii.
Chodí na vaše koncerty Romové pravidelně?
Tak my vlastně hrajeme tady ve východní Evropě prvně. Předtím jsme hráli na pár festivalech v Maďarsku, na Babel Sound Festu, kde jsme se potkali s některými opravdu fantastickými cikánskými muzikanty. Byli velice otevření, o všechno, co věděli, se s námi rozdělili, a já jsem to prostě zhltnul. Nesnažím se hrát jako oni, ale určitě mě hodně ovlivnili. Tady v Crossu pro nás bylo velké překvapení, vidět ty romské kluky, jak se na nás doslova napojujou. Ukazuje to, že to propojení fakt může fungovat.
Na začátku stáli nalepení na sobě, pozorovali okolí… a pak se do toho dali naplno.
To je přesně ten koncept, který bychom chtěli lidem přinést. Uvědomujeme si, že naše hudba se hodí hlavně do festivalového prostředí. A naše nynější šňůra nás nabíjí energií, lidé nám ji opravdu vracejí.
Kde všude koncertujete? Maďarsko, Maďarsko, Itálie, Česká republika...
A taky Španělsko, tam jsme prožili týden, v Granadě, hráli jsme s tamními cikány v jeskyni flamenco, před Alhambrou.
Jak jste si připadali?
Jako v Mekce! Představ si, že nás vzali k sobě domů, do rodiny. A měli jsme dveře otevřené: Přijďte znovu, kdy se vám zachce. Hodně nás to povzbudilo. S velkým zájmem poslouchali náš oud. Myslím, že oud je vlastně moderní nástroj, i když je tak starobylý, a flamencová kytara má zvuk, který je skoro derivátem zvuku oudu. Náš hráč na oud hrál s flamencovými kytaristy v Granadě: poslouchali se navzájem, zjišťovali, na co kdo klade důraz… bylo to opravdu zvláštní.
Ve vaší hudbě se střetává mnoho vlivů, které začínají u reggae a vedou dál ke španělské lidovce, k blízkovýchodní muzice - jak to dáváte dohromady? Je některý z těch stylů důležitější než ty ostatní?
Každý v naší kapele tu hudbu ovlivňuje. Myslím, že bych měl začít národnostmi, které u nás máme. Já jsem Američan, narodil jsem se v New Jersey, a vyrostl jsem v New Yorku, v Brooklynu. Právě v Brooklynu jsme se všichni potkali… a tam jsme spolu také prvně vystoupili. Celé to vzniklo, protože jsem si moc přál hrát s určitými umělci. Carmen Estevez je ze Španělska, já jsem miloval flamenco a potkal jsem ji v Brooklynu, kde hrála na cajon a zpívala. Řekl jsem si, že s ní musím udělat nějaký projekt. Uplynuly dva roky a nic se nedělo, pak jsme se začali vídat a snažit se, abychom dali něco dohromady. Zeb (Moreno Visini), který hraje na oud, je Ital, i když posledních třicet let žil v New Yorku, takže teď už je pravý Newoyrčan. Vydal přinejmenším deset vlastních alb, pak se víc věnoval produkci, a teď začal zase víc hrát. Potom je tu Japonec Takuya Nakamura, trumpetista a klávesák, ten s námi teď na tour není. My tři jsme vydali první album Brooklyn Gypsies, které se jmenuje Sin Fronteras (Bez hranic). V kapele máme tedy zastoupenou Itálii, Španělsko, Japonsko, Spojené státy. V Maďarsku, kde jsme minulý rok vystupovali na O. Z. O. R. A. festivalu, jsme potkali naši perkusionistku a hráčku na darbuku Fatou Gozlan, která znala Zeba na základě jeho hudby, představil nám ji, a perfektně do kapely zapadla. Fatou a Zeb zastupují tradiční arabskou muziku, což nás posouvá směrem k autentickému výraz. My jsme pořád ještě studenti, stále se tu hudbu učíme, abychom ji mohli fúzovat dohromady s tím ostatním. Samozřejmě milujeme taky reggae, které nás myslím svedlo dohromady. Musím navíc zmínit naši lásku k původní cikánské hudbě a kultuře, do níž mícháme reggae, elektronickou hudbu a taneční hudbu: cikánská muzika je to vlákno, které to všechno drží pohromadě.
Jak vznikají vaše písně? Máte nějaký melodický nápad, do kterého pak naperete dub? Nebo se jedná o tradiční melodie?
Ty jsou tam jen ve velmi malé míře. Na albu máme píseň, která se jmenuje Zeina, a to je tradiční egyptský břišní tanec, a také jediný cover na albu, všechno ostatní je autorské. Každý z nás má na albu dvě písničky. Nemůžu říct, že by ty věci vznikaly jednotným způsobem, ale z reggae si bereme koncept riddimu. S pomocí riddimu ty písničky reinterpretujeme, pořád znovu a znovu. Vlastně z toho uděláme kaši a klademe jednu vrstvu na druhou, a pak k tomu přidáme arabské melodie, a tím to určitým způsobem přizpůsobíme svému stylu. Lidi to chápou okamžitě (luská prsty), zní jim to povědomě, a s tím povědomým přijmou i tu novou platformu, kterou jsme v naší fúzi vytvořili.
Připadá mi, že si hodně hrajete s tempem, s časem, ty písničky jsou dost pomalé, a zároveň v nich narůstá napětí, posluchače nabuzují…
Přesně, je to způsob, jak posunout věci kupředu. Najdeš to taky hodně často v cikánské hudbě. Mívají tam ten postupný rozvoj, pomalé tempo, které se zrychluje, až je úplně šílené, a na konci je to prostě party. I tohle si bereme z cikánských tradic.
Posloucháte romskou hudbu soustavně? Dá se v Brooklynu najít?
S youtube je dnes k mání všechno. V New Yorku máme balkánskou hudbu, ale velice nás ovlivnila hudba tureckých cikánů, taky blízkovýchodní a egyptská muzika. Je zajímavé, jak se cesty cikánů z různých zemí někdy propojují. Já jako Afroameričan se vlastně propojuju s konceptem Roma, protože moje kořeny nemusejí být nezbytně ve Spojených státech, můžou být africké, indické. Svým způsobem hledám vlastní kořeny prostřednictvím hudby. Hudba mi ukazuje mou cestu, a celkem si myslím, že naši předci určují, kdo jsme, díky našemu hledání toho, odkud přicházíme. Lidi to v tom slyší. Íránci nám třeba říkají: Bože, to mi připomíná domov… já jsem přitom v Íránu nikdy nebyl. Takže když se zadaří, dostáváme se opravdu k jádru věci.
Přitom k té romské hudbě přicházíte vlastně zvenčí.
To je právě půvab Brooklynu. Brooklyn je opravdu mikrokosmos. Svět v malém, ve kterém můžeš najít každou národnost. Pro nás je běžné mít kolem spoustu různých lidí. Brooklyňané jsou proto možná o trochu víc – otevřenější? Ale to se samozřejmě netýká každého. A z hudby tam najdeš opravdu všechno, když chceš. Neznamená to zároveň, že se dostaneš k původním zdrojům. Proto jsme se museli vydat z Brooklynu pryč a jet tam, kde ta muzika vznikla. Naše zpěvačka je ze Španělska, takže nás vzala do svého světa, perkusionistka je z Maďarska, i ta nás vzala do svého světa… a my můžeme jít při našem hledání kořenů ještě hlouběji.
Vy se vlastně snažíte o něco, co je za hranicemi hudby.
Na festivalu k nám jednou někdo přišel a řekl, že mu bylo úplně jasné, co jsme naším vystoupením mysleli. Musel jsem se zamyslet nad tím, co vlastně sdělujeme. Vím, že to není ve slovech, ale v hudbě – jako by tam byl vložený nějaký kód, který můžeš hledat. A může ho hledat kdokoli.
V dnešní rozdrobené Evropě, kde se lidi často bojí migrace, je to dost univerzální zpráva, ne?
Jasně. Jméno našeho prvního alba je Sin Fronteras – Bez hranic. Přijíždíme ze Států, které zrovna procházejí – víš, čím procházejí – nebudu ani říkat jméno toho člověka, jenže on mluví o stavění zdi, a to si říkám, co to má jako být? Stavět zeď kolem dokola? To jsme jako ve středověku?
Politici, kteří mluvící o stavění zdi, jsou i tady.
Přesně. Musíme lidem připomínat, jak jsme propojení. Naše kořeny jdou za tyhle zdi, byly tady ještě před tím, než ty zdi vůbec vznikly… a já myslím, že lidi právě tohle na naší hudbě oceňují.
autor: Marek Toman
