PUNK NIGHT čtvrtek 24.7.2008

Dubioza Kolektiv (BOS), F-Three (GER), Francesco (GER), Tchitchiman SKA REGGAE (Peri Feri Sound)

http://www.dubioza.org http://www.myspace.com/dubioza http://www.myspace.com/f3punkrock http://www.myspace.com/donfrancesco

VSTUP ZDARMA

rozhovor s dubioza kolektiv I když Dubioza Kolektiv pochází z Bosny, se současnými balkánskými trendy má pramálo společného. V jeho repertoáru totiž donedávna převažovaly anglické texty, hip-hop i inspirace z reggae. To se ale začíná měnit, skupina se ve své zemi snaží co nejúčinněji rozvířit zakonzervovanou poválečnou apatii. Následující rozhovor vznikl při poslední návštěvě Dubiozy v Česku, po koncertě v pražském Crossu.

Název Dubioza zjevně souvisí s hudebním termínem dub, ale určitě má i další význam?

Vedran: V bosenštině podobně jako v jiných jazycích to znamená podezřelý, pochybný.

Vy jste vedle svých regulérních anglicky zpívaných alb vydali na internetu tři nahrávky v bosenštině s velmi bojovnými názvy, z nichž ten první zní Zatvor/Vězení. Co tím sledujete?

Vedran: Všude kolem nás jsou hraniční závory. Za staré Jugoslávie jsme mohli cestovat jak jsme chtěli, teď potřebujeme do všech zemí víza.

Pokud ale zpíváte že Bosna je vězení, není to pro Bosnu zrovna dobrá propagace. Nemáte kvůli tomu problémy?

Vedran: Kuriozní je, že naši politikové Bosnu vůbec nepovažují za svoji zemi. Když říkáme něco nelichotivého, oni jsou ti poslední, kdo by se pohoršil. Veškerá národní identita je v troskách, srbská část se chce připojit k Srbsku, Chorvati k Chorvatsku, a extrémisti sní o vlastním státě. Je to stejně destruktivní atmosféra jako když ta válka začala. Tak například, premiér srbské části Bosny je fanoušek fotbalu, a silně dává najevo jak fandí Srbsku. Bosenskému mužstvu by fandil jen kdybychom hráli proti Turkům.

A co ty vaše další dvě bosensky zpívané skladby, Dosta/Dost! a Štrajk/Stávka?

Vedran: V současné Bosně převažuje lhostejnost a politický život se změnil ve frašku. K nahrávkám nás vyprovokovala ta beznaděj. Nejdřív jsme lidi burcovali aby šli k volbám, což se loni podařilo. Nic se ale nezměnilo, u moci jsou stále stejné struktury. Teď víme, že bychom neměli kritizovat politiky, ale voliče. Musíme je probudit, dostrkat k nějaké aktivitě.

V nahrávce Dosta je taková zvláštní pasáž, jakoby citace z nějaké vlastenecké písně.

Vedran: To je bosenská hymna. Ta nová, poválečná. Všechny současné státní symboly nám podsunuli cizinci – Spojené národy, mezinárodní organizace, takže ani skuteční vlastenci se s nimi nedokážou ztotožnit. Naše hymna zůstala beze slov, protože tři bosenské národy se nedokázaly dohodnou na textu. Kamarád Zoran, který pracuje v Sarajevu ve studentském radiu vymyslel fiktivní text, který jsme použili.

Jak s takovými kontroverzními tématy pronikáte do médií? V Bosně je demokracie, takže by vás neměli cenzurovat.

Vedran: Každý muzikant, který nese nějaké společenské poselství, se ocitá na černé listině. Nic oficiálního mu nesdělí, ale nehrají ho v radiu ani v televizi. Přesně to se nám stalo, nechytali jsme se v hudebních pořadech, ale v politických diskusích. Zvali nás tam jako hlas mladé generace. Mysleli si, že tam budeme říkat nějaké stupidity jako typické pop hvězdy. My jsme si nebrali ubrousky a možná jsme je překvapili.

Skladbu Dosta jste pojmenovali podle stejnojmenného občanského hnutí. Jak vlastně vzniklo?

Adisa: Na internetovém chatu. Skupina lidí se bavila o všem možném. Jednoho dne se rozhodli: pojďme něco udělat, stoupneme si před parlament, každý den v 5 hodin. Nejdřív byli dva, pak pět, pak dvacet. Bylo to zcela spontánní, žádný vymyšlený plán s podporou sponzorů.

A jak moc jim ta vaše skladba pomohla?

Vedran: Náš videoklip se hrál skoro každý večer na federální televizi. Jsou v něm archivní záběry z různých střetů s policejním násilím. Redaktoři jej použili jako kontroverzní téma, volali si politiky a chtěli aby se k tomu vyjádřili.

Není to vlastně typické střetnutí radikálů, kteří chtějí svět změnit, s konzervativci, kteří touží po starých jistotách?

Adisa: V Bosně je ale jeden faktor navíc. Lidé jsou unaveni tím, že jen tak tak přežili válku, už nemají sílu dál bojovat. Zajímá je osobní úspěch, akceptují politickou realitu. A pak končí jako lidé bez identity a bez tváře. Vezou se s proudem, který řídí politikové, a my se snažíme ten proud změnit.

Kolik let vám bylo v bosenské válce?

Adisa: Na začátku jedenáct, na konci 16. Tehdy byla zcela opačná atmosféra. Extrémní situace vybudila všechny na maximum. Je to paradoxní, ale i za těch ztížených podmínek byly výstavy, koncerty. Lidé měli inspiraci. Uprostřed hrubého násilí vznikaly i věci velmi jemné.

Ernest Hemingway kdysi napsal, že nejlepší, co může spisovatele potkat, je jít do války, pokud ji ovšem přežije. Neplatí to i pro hip-hopové muzikanty ze Sarajeva?

Adisa: Ano, to je velká pravda. Válka nás změnila hodně a navždy. Došla jsem k pohledu na svět, k němuž bych se jinak nedopracovala. Nosili jsme tisíce litrů vody na velké vzdálenosti, nevěděli jsme jestli nás přitom netrefí kulka nebo granát. Měli jsme hlad, mysleli jsme na sladkosti, těch pět let nám připadalo jako celý život uvnitř života. Když to skončilo, člověk si připadal strašně starý. Válečná zkušenost mi pomohla poznat, kam tenhle svět míří, a porozumět tomu, co se doopravdy děje. Poznat, že lidé se podřizují systému. Ale zrovna tak se mu můžete vzepřít.

Z článku v Rock & Pop, 2007/4