ROZHOVOR S DUBBLESTANDART OD MARKA TOMANA
Marek Toman: Basa mě staví na zem
Rozhovor s Paulem Zaskym, baskytaristou dubových Dubblestandart z Rakouska, před koncertem v Crossu.
Tahle kapela má jako frontmana basáka. Na basu a bicí navazují plochy kláves, kytara spíš jenom přihrává, a výsledek je strhující. Právě takové vystoupení Dubblestandart předvedli 31. ledna 2013 v Crossu. P. Zasky v rozhovoru mluví o kombinaci karibského a středoevropského vlivu, o chystaném albu Woman in Dub i o vídeňském dubovém festivalu.
Když jsem poslouchal vaše nahrávky, měl jsem výjimečný pocit prostoru, vyvolaný všemi těmi echy, zkombinovaný s rytmem dubu. Je pro vás důležitější riddim, nebo ten zvukový prostor okolo?
V pozadí je skutečně mnoho ech, o tom by vám mohl vyprávět náš klávesák Robbie Ost, protože nahrávky dává u mixážního pultu dohromady právě on. Lidi většinou chápou dub jako machrování se stroječky a s technologiemi, což je samozřejmě pravda. Rob ovšem vychází víc z novovlnné elektroniky, zato já jsem vždycky hrál hlavně reggae a považuju se za reggae muzikanta. Rob patří spíš do světa crossoveru, naopak pro mě osobně dub spočívá v nepřijímání toho, co je dané. My věci rozebíráme, dekonstruujeme, a znovu je zase stavíme. Atmosféru vnějšího prostoru vkládáme do vnitřního prostoru ve studiu, důležité přitom je, že vždycky tam máme riddim, máme beat. To jsem já. Basa.
Pro každou nahrávku Dubblestandart je riddim podstatný. Když jsem při nahrávání u mixáku, pokaždé začínám s bicíma. Bicí a basy by stačily, abyste s nimi pobavili celkem velké davy. A i když miluju ambientní a elektronickou stránku věci, nakonec jsem přece jenom hlavně basák. To je pro mě základ. Kdybych si měl vybrat mezi rytmickou a řekněme melodickou složkou, byly by to bicí a basa. Ale po těžkém rozhodování.
V promo materiálech se vaše hudba popisuje jako směs středoevropské inspirace a produkčních technik z Jamajky. Co je ta středoevropská inspirace zač?
Především bych řekl, že pro naši generaci je hudba založená na rytmu daleko víc rebelská, než byla pro předchozí generaci rocková hudba. Klasickou rockovou hudbu jsem vždycky bral jako trochu zastaralou. Jsme ovšem ze střední Evropy, to se nedá popřít. Očividně nejsme z Jamajky, jsme z Vídně, takže by bylo logické říct: Nepotřebujeme nějaký Dubblestandart, aby se hrálo reggae, na Jamajce jsou lidi, kteří ho dělají dokonale. Jenže my se snažíme o naši verzi. Od r. 1984 děláme reggae z prostředka evropské pevniny. Věřím, že nás výrazně zformovala Vídeň. Máme tam zimy, jako jsou tady, staré budovy, starou kulturu, všechno to klasické pozadí, které působí i u vás. Vídeň je vždycky problematická, vyvolává spoustu otázek, a mně připadá, že rytmus basy tomu dává nějaký řád. Že mě staví na zem.
Pro nás neexistuje způsob, jak se vídeňskému vlivu vyhnout, pokud ho nechceme popřít, jsme prostě Evropané. A co se hudby týká, ovlivnila nás ta ze 70. a 80. let, zvlášť britské reggae 80. let, kde bicí s basou jako základ pro zpěváky předznamenaly soundsystémy a MCs. Jsme velkými fanoušky britského producenta Adriana Sherwooda, zajímá nás britský přístup obecně, dělat věci prakticky – jim z toho vyšlo urbanizované reggae. Jako další vlivy mě napadají Mad Professor nebo třeba Mark Stewart. Desky Marka Stewarte se těžko poslouchají, ovšem jeho hudba je velmi silná, plná energie. Jsme prostě s Robbiem dva chlápci, kteří dělají reggae, a zároveň si poslechnou Nine Inch Nails, Lyndona Crazy Johnsona, Prodigy nebo mladší dubstepové věci. A proč? Protože tohle všechno je městská muzika, přichází zdaleka, ale díky ní můžeme obohatit náš evropský vibe…
Jaký je koncept chystaného alba Woman in Dub?
Náš koncept se pořád vyvíjí, souvisí s ním, jak žijeme, jak stárneme, jak vidíme věci. Pokud jste nezávislá kapela, pochopitelně vás zajímá komerční aspekt. My máme štěstí, že u našeho labelu si můžeme dělat, co chceme. Ale všechno, co získáme, musíme znovu investovat. Na zhruba šesti albech z našich dvanácti jsme shrnuli veškeré dub-reagge inspirované Brity, byli jsme na tour ve Spojených státech, na Jamajce, a pak jsme si řekli: Proč neudělat album věnované ženám a jejich významu v mužské, testosteronem řízené společnosti? Myslím, že v pozadí bylo i to, co přineslo Arabské jaro. Lidi tam se dali s pomocí Facebooku a Twitteru dohromady a toho boje se zúčastnilo i hodně žen. Když se podíváte na jejich specifické problémy, spojené třeba se zaměstnáním, nebo také s tím, k čemu má společnost úctu, otevře se před vámi pořádně rozsáhlá problematika. Dokonce i tady na Západě. Takový byl náš koncept, ale samozřejmě chceme také přinést krásné, pozitivní, inspirující reggae. Proto bude na desce Marcia Griffiths, zasloužilá dáma, která zpívala s Bobem Marleym, stejně jako mnoho zpěvaček z nejrůznějších míst, z Izraele, z Íránu, z Afriky, ze Spojených států, z Karibiku.
Jak vypadala vaše spolupráce s Lee Scratch Perrym? A co chystáte dál?
Věříme, že pokud se objeví možnost s někým spolupracovat, měli bychom jí využít. A při takové příležitosti materiál obvykle i produkujeme. Scratchovi jsme poslali instrumentální část, líbila se mu, nahráli jsme celé album (Return from Planet Dub), zabralo, a odehráli jsme s tím programem pár vystoupení tady a v USA. Teď 5. - 7. února proběhne ve Vídni festival Dub Champions, který se předtím s úspěchem konal v New Yorku. Bude tam i Lee Scratch Perry. My mimo jiné uspořádáme hudební dílnu, pro nějakých dvacet lidí. Jeden z nich přijede až z Chorvtaska.
Později plánujeme pár koncertů s Marcií Griffiths, chystáme také remix alba s Adrianem Sherwoodem. To je jedno z velkých plus naší hudby, že můžeme spolupracovat v celosvětovém rámci, zapojit různé styly a různé umělce. V Crossu takhle vystupujeme se zpěvačkou Jazz´min Tutum, před ní zahraje se svým Subatomic Sound System náš kytarista Emch. Doma v Rakousku nestíháme místní scénu kvůli neustálému cestování moc sledovat. Řekl bych, že je tam moc komerčního, popového bullshitu. Asi podobně jako u vás, odhaduju.
pro klub Cross a z vlastní zvědavosti se ptal spisovatel Marek Toman
http://www.czechlit.cz/autori/toman-marek/
