Marek Toman: Tribuman znamená „lidský kmen“
Marek Toman: Tribuman znamená „lidský kmen“
Zpívá reggae se soundsystémem – a také hraje na trubku jazz. Na důchod by se chtěl uchýlit do Jablunkova, obdivuje svobodu v České republice a na pódiu předvádí strhující, soustředěné nasazení. Poopa Tribuman, francouzský hudebník ze Štrasburku, vystoupil 21. února na Reggaeneraci v Crossu.
Hraješ celou směs stylů: reggae, jazz, drum´n´ bass, hip hop, funky… dá se říct, který z těch žánrů je pro tebe nejdůležitější?
Jsem trumpetista a zároveň jsem raggamuffin MC (zpěvák). Takže když mám v ruce trubku, bude to spíš funky nebo jazz, a pokud vystupuju jako MC, tak to žánrově bude řekněme dancehall a hip hop. Zkouším ale spojit raggamuffin a funková sóla.
Záleží to taky na klubu?
Jo, tyhle žánry zůstávají jako dva odlišné světy. Někdy hra
jeme s mou jazzovou kapelou Jazzomatix v klubech, kam se chodí většinou na soundsystémy, a pak jsou lidi zklamaní, že to není raggamuffin. V zásadě chtějí poslouchat spíš jazzy věci než opravdový jazz. A jazzové publikum zase na Jazzomatix řekne, že to přece není jazz, spíš nějaký rap, hip hop.
Takže vlastně kvůli těm dvěma druhům hudby trpíš?
(smích) Spíš je to tak, že když budeme hrát jenom v jazzy stylu, opravdové jazzové hvězdy se z nás nikdy nestanou. Hrát hip hopové věci v jazzovém stylu dává větší smysl. A někam to vede. Spolupracujeme s vydavatelstvím Undisputed Records a taky s docela slavnými zpěváky, aspoň tedy ve Francii, jako je Solo Banton. Taky s těmi, kdo dovedou mixovat hip hop a jazz, jako jsou Hocus Pocus. Je ještě daleko víc kapel, co se pokoušejí tyhle věci spojit, a jestli takové fúze někdo považuje za mainstream, nezáleží mi na tom.
Vystupuješ s víc kapelami, kromě Jazzomatix ještě se Skannibal Schmitt, s Enneri Blaka, se Street Jazz Quartet… jak to zvládáš?
Do kapely Skannibal Schmitt jsem přišel v r. 2004, jsme přátelé a hrajeme, když můžeme. Někteří z hudebníků v kapele jsou profesionální muzikanti, takže mají priority jinde. Vlastně příliš často nehrajeme… schází nám čas. Jak jseš v kapele s osmi lidmi, je to vždycky trochu problém, odjet někam kvůli koncertům, protože ty lidi mají taky nějakou práci. Já sám můžu hrát všude. S Enneri Blaka to vypadá víceméně stejně.
Takže narážíme na rozdíl mezi hraním se soundsystémem a s kapelou, co?
Samozřejmě je levnější, pokud někam přijedu sám, je to jednodušší než najímat van pro kapelu a tak. A co se hudby týká, když hraju se systémem, někdy mi to připadá divočejší, je tam větší beat, není to ten samý vibe jako s kapelou. S Jazzomatix ale taky hrajeme pod jiným jménem na svatbách jazzové standardy, já to mám rád opravdu všechno.
V Crossu nehraješ prvně. Co pro tebe znamená česká scéna?
Znám tady vlastně spoustu lidí. Prvně jsem přijel v r. 2004 do Brna, dal jsem se dohromady s Pawlac Zewls a Matyekou. Mateyka je divokej, divokej MC. Jsou to mí dlouholetí dobří přátelé. Vůbec to mám v České republice rád, jsou tady lidi, kteří mixují elektro, reggae, dancehall jako MikkiM, mám rád taky Cocomana.
A co fakt oceňuju tady v České repubice, to je svoboda. Je tu daleko větší demokracie než ve Francii. Můžu si ubalit džointa a zapálit si ho, kdežto u nás se pořád používá to nesmyslné spojení hulení se závažnou trestnou činností. Někdy mám pocit, že je to snad záměrné, že systém možná potřebuje tu kriminalizaci, protože v důsledku to znamená kvetoucí černý obchod, a ten živí lidi na předměstích. Žijou tam bez jakékoli životní šance a z obchodu s drogami mají aspoň nějaké peníze, aby se úplně nevzbouřili.
Ale ta zdejší svoboda spočívá i v něčem jiném. U nás tě zastavujou policajti, kontrolujou tě… stačí, že si tě podle vzhledu spojí se subkulturou. Tady si připadám daleko líp. Na důchod bych se chtěl odstěhovat do kopců u Jablunkova.
Taky jsem si všiml, že jsi vícekrát hrál v Maďarsku a že znáš Kršu.
Jo, jo, prvně jsem je potkal v roce 2004, kdy Pannonia Allstar Ska Orchestra vystupovali ve Štrasburku. Já jsem pak zahrál v Maďarsku, na festivalu NagySkaLand, na dalších festivalech a v klubech v Budapešti. S Kršou a s PASO jsem vystupoval mockrát, mám taky pecku na jejich albu Feel the Riddim.
Zahrál jsi i na Uprisingu v Bratislavě.
Tam jsem byl v roce 2011 a v roce 2012. Uprising je vynikající, velcí headlineři, dobré vibes, hodně Jamajčanů a lidí jako Gentleman a tak. Na Slovensko jezdím opravdu rád a často, mám tam dobré přátele jako Selecta Halliday, často vystupujeme společně. Možná tam pojedu zase v dubnu.
Vlastně nehraju ani moc ve Francii, spíš v Německu, na Slovensku, v České republice, v Polsku a v Belgii.
Co znamená tvůj pseudonym Poopa Tribuman?
Na Facebooku je potřeba jméno a příjmení, no a já jsem tam nechtěl mít MC Tribuman, protože nejsem jenom MC. A Poopa jsem si vymyslel – protože jsem už osmnáct měsíců táta.
Jako “papa” (francouzsky tatínek).
Jo. A ve francouzštině “tribu” znamená kmen a “man” je tam za “human”, “humain”.
Takže lidský kmen.
Ale nejdřív jsem si Tribumana vymyslel jenom pro legraci, studoval jsem hudbu na univerzitě ve Štrasburku, a možná jsem byl první raggamuffin MC, protože se tyhle věci teprve rozjížděly. Zkoušel jsem to, a potřeboval jsem rým na “man”, tak jsem zrýmoval Tribuman, lidi z univerzity se zasmáli, ale já se toho držel.
Jak se rozvíjela soundsystémová kultura ve Francii?
Hele, o tom tam teďka vyšel román. Napsal ho Alexandre Grondeau a jmenuje se Génération H – Generace H. Vypráví o lidech, kterým bylo dvacet v devadesátých letech. Je o cestování, jak ho provozují travelleři, o hudbě – hip hop, techno, ragga, dancehall. O partě přátel, která se toulá po Francii. No a taky o hašiši. Ten spisovatel řekl jednom v rozhovoru: “Kdyby Verlainovi a Rimbaudovi bylo dvacet v roce 1995, byli by z nich travelleři a dýdžejové.”
Tihle prokletí básníci? Ale jo. Dává to smysl.
A na konci románu je playlist se zpřístupněnýma songama, kde je taky moje hudba.
Marek Toman
http://www.czechlit.cz/autori/toman-marek/
Tribuman
