Tvrdá realita Kuby
Zajímá vás jak se žije kubáncům a cizincům na kubě? My vám poodhalime její, železný závoj. V druhém bloku se podíváme do malebného města Baracoa a jeho okolí - tedy pláž Maguana, řeku Yomurí a jedinečnou horu u které přistál Jakožto na prvním místě kuby kryštof kolumbus - El Yunque.
START : 20:00
Zatímco si castrovský establishment užívá všech výhod a privilegií moci – přístup k dolarům, informacím, spotřebnímu zboží, obchodním dohodám s cizinci atd. – zbytek populace žije v systému trvalého nedostatku. To, co je k dostání ve vládních obchodech za kubánskou měnu, nikdy nestačí poptávce. Aby bylo možno koupit potřebné zboží v dolarových obchodech, kde je větší výběr, je nutno sehnat dolary. Mzdy ve státních firmách nejsou dost vysoké, v průměru dosahují 20 dolarů měsíčně. Aby získali dolary, musí většina Kubánců spoléhat na své příbuzné v zahraničí nebo se zapojit do ilegálních aktivit na černém trhu.
Boj za opatření jídla, za přepravu ve městech, kde veřejná doprava nedostačuje a snaha být o krok napřed před policií, která pronásleduje lidi, zapojené do aktivit na černém trhu, ještě přispívají ke každodennímu stresu, který je už bez toho způsoben častými výpadky elektřiny („apagones“) a nedostatkem základního zboží. To vše se za poslední čtyři desetiletí stalo integrální součástí denního života Kubánců. Rozptýlení v tomto marasmu není mnoho. Kubánci si stěžují na převládající nudnost jediných dvou kanálů státní televize, nedostatek míst pro zábavu mládeže a neustálý proud vládní propagandy.
Na první pohled se zdá, že na Kubě se nedá dělat nic jiného, než čekat – čekat ve frontách na koupi těch několika málo produktů, které jsou k dostání, čekat, až přijdou dolary ze zahraničí, čekat, až znovu zapnou elektřinu, čekat, až přijede cisterna s vodou, čekat na nějakou zprávu o tom, co se děje „venku“ ve skutečném světě. Ale zdá se, jako by čekání nikdy nemělo žádný výsledek. To je možná důvod, proč má země podle Světové zdravotnické organizace nejvyšší míru sebevražd na západní polokouli nebo proč se tolik mladých Kubánců s nasazením života vydává přes moře směrem do Spojených států, do Mexika nebo do dalších sousedních zemí.
Disidentské hnutí na Kubě vychází z tohoto prostředí. Je tvořeno Kubánci, kteří jsou unaveni marností každodenní reality na ostrově, ubíjejících životních podmínek v systému přídělového hospodářství, kde jsou nedostatky státem řízené ekonomiky očividné, ale kde vládní propaganda neúnavně tvrdí opak. Je tvořeno lidmi, kteří se rozhodli pokusit se uplatnit svá práva a jsou odhodláni činit tak ve vlastní zemi a ne jinde. Režim si je vědom, že disidenti symbolicky reprezentují velké množství Kubánců. Proto je nepodceňuje.
Ti, kdo cestují na Kubu, často popisují stav beznaděje, který jakoby ovládal celý ostrov. Je nutno pochopit, že tento stav beznaděje nesouvisí jednoduše jen s nedostatkem optimismu nebo víry v budoucnost – které jsou samozřejmě také přítomny – ale s něčím daleko hlubším. Kubánci přestali věřit, že jejich každodenní oběti a utrpení mají nějakou transcendentální kolektivní hodnotu. Ideologické motivy, které ve jménu jasnější a lepší budoucnosti inspirovaly předešlé generace, aby čelily obtížím jako jsou výpadky proudu, nedostatek základních produktů, nedostatek obuvi a oblečení a děsivý nedostatek osobních svobod, který toto vše přináší, se vytratily.
Budoucnost už je tady a Revoluce, která měla zplnoprávnit Kubánce v jejich vlastní zemi, přinesla něco zcela jiného. Cizinci mohou bydlet v luxusních hotelech, zatímco Kubánci ne. Cizinci mohou investovat a podnikat na Kubě, zatímco Kubánci mimo nomenklaturní struktury nemohou. Kubánci, kteří žijí v zahraničí, mohou bydlet v luxusních hotelech a investovat a podnikat, ale Kubánci, kteří žijí na ostrově, nemohou. Cizinci a nomenklaturní kádry mají přístup k nejlepší zdravotní péči s moderním vybavením a dostatkem léků, ale běžní Kubánci ne. Cizinci a nomenklaturní kádry mají přístup k internetu, ale běžní Kubánci ne. Cizinci mohou přijet na Kubu a ve svých hotelových pokojích sledovat kabelovou televizi z celého světa, ale Kubánci nemohou. Cizinci a nomenklaturní kádry mohou na Kubu přijíždět a odjíždět, jak se jim zachce, ale běžní Kubánci ne. A tak dále, a tak dále.
Pod křídly revoluce, která se vydávala za národní, se z Kubánců stali občané druhé kategorie ve své vlastní zemi. Pod standartou státu pracujících nesmějí organizovat nezávislé odbory. Vzdělání a zdravotní péče nejsou práva, ale výsady, které stát může odejmout kdykoliv by se občan odvážil odporovat. Kubánci proto s cynismem a frustrací pohlíží na svůj kolektivní potenciál a v důsledku toho i na svou kolektivní identitu.
Opoziční vůdce Oswaldo Payá poznamenal, že on kdysi věřil, že příděly a nedostatek, které byly na Kubě přítomny od revolučního převratu, byly výsledkem nedostatků centrálně plánované a kontrolované ekonomiky. Nyní věří, že nedostatek není výsledkem, ale spíše součástí systému: že totalitární stát musí vědomě podemílat lidskou sebeúctu, důstojnost a pocit osobní samostatnosti, aby byl schopen lépe lidi kontrolovat. Je to úvaha, která stojí za zamyšlení.
Protože jen tímto způsobem – že jsou lidé udržováni v neustálých starostech o denní přežití, v dlouhých frontách na základní zboží, kterého nikdy není dost, že jsou udržováni doslova v temnotě, nudící se a dezorientovaní neustálou propagandou – může totalitární stát vládnout. Ti, kdo se nad toto vše povznesou, aby vyjádřili svůj nesouhlas, mohou pak být snadno odhaleni, zastrašeni, uvězněni nebo posláni do exilu.
Za těchto podmínek politického pronásledování a permanentní ekonomické krize opouštějí tisíce Kubánců svoji zemi. Podle U.S. Bureau of the Census (Statistický úřad USA), od roku 1960 emigrovalo do Spojených států 994,646 Kubánců. Toto číslo nezahrnuje děti těchto emigrantů ani ty emigranty, kteří se po odchodu z Kuby usadili v jiné zemi, než USA.
________________________________________________________________
Tento projekt je podpořen grantem MHMP.
